Pojem rekultivace není v českých zemích tak nový, jak by se mohlo zdát. Již počátkem minulého století, v roce 1908, byla v Duchcově založena Rekultivační expositura Zemské zemědělské rady, která řídila i prováděla rekultivace ploch po těžbě uhlí v celých severozápadních Čechách. Podle údajů tohoto orgánu bylo tehdy rekultivováno v celém Severočeském hnědouhelném revíru 448 ha z celkově devastovaných 6 170 ha pozemků. Šlo tehdy samozřejmě většinou o maloplošné odvaly či poddolovaná území tak, jak to odpovídalo tehdejšímu převládajícímu způsobu hlubinné těžby. Jednalo se ale již o technické úpravy (urovnání terénu, zasypání propadlin, svahování hald, …) a biologické oživení, tedy většinou zasázení stromů, keřů nebo osetí trvalými travními porosty.
Postupný rozvoj povrchové těžby uhlí ve třicátých letech minulého století a zejména po druhé světové válce v 50. a 60. letech vedlo i k plošnému růstu rekultivací. Neměnil se jen rozsah rekultivací, ale i jejich obsah a způsoby provádění.
V počátečním období moderních rekultivací, které spadá do období mezi roky 1945 až 1960 se většina praktiků domnívala, že na zeminách výsypek, které pocházely z hloubek i více než 100m pod povrchem, a tedy byly prakticky mrtvé, neúrodné, nelze úspěšně pěstovat jiné než nenáročné, tzv. pionýrské dřeviny. Proto ty nejstarší rekultivační porosty v severozápadních Čechách jsou tvořeny břízami, osikami, a zejména topoly (vč. různých cizokrajných kultivarů a kříženců). Zemědělské rekultivace tohoto období se soustředily většinou jen na terénní úpravy poklesů (tzv. „pinek“, tj. většinou kruhových propadlin vytěžených komor). Jejich rekultivace spočívala ve skrývce ornice, zahrnutí nebo zasypání poklesů a opětovném rozhrnutí ornice. Takto byla rekultivována prakticky všechna pole v okolí Duchcova, východně od Mostu i jižně od Chomutova a dodnes na nich hospodaří zemědělci, často bez toho, že by vůbec tušili, že jejich pole byla v minulosti poddolována a takto rekultivována.
Současně ale ve druhé polovině 50. let začal rekultivační výzkum (zejména Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy ze Zbraslavi) hledat nové a efektivnější formy tvorby půdy na výsypkách. Tehdy spolu soutěžily dva názorové proudy. První zastával myšlenku, že výsypkové zeminy jsou většinou složeny ze sedimentárních hornin, na kterých se v uplynulých stovkách let vyvinuly místní úrodné orné půdy, a tedy že by bylo možné najít a popsat nejvhodnější půdotvorné substráty a ty pak soustředit na povrch výsypek a přímo je rekultivovat. Tedy najít takové následné technické a biologické procesy, které by urychlily jinak extrémně pomalé přírodní procesy tvorby půdy.
Proto byla na přelomu 50. a 60. let zpracována „Klasifikace vhodnosti nadložních zemin k rekultivaci“ [Jonáš, Semotán 1958], která na základě chemických, biologických i mechanických vlastností posoudila většinu hornin v nadloží plánovaného postupu těžby jednotlivých lomů a vytipovala ty, kde byl největší předpoklad relativně rychlého postupu půdotvorných procesů. Leč řadou laboratorních i maloplošných pokusů bylo doloženo, že i na nejvhodnějším z vytipovaných půdotvorných substrátů, tj. na spraších, se nepodaří dosáhnout významného pokroku v rychlosti tvorby půdy. Zejména pro náročnější zemědělské porosty byly tyto přímo rekultivované plochy nevhodné.
Proto se v rámci zemědělských rekultivací daleko rychleji prosadil druhý názorový proud s tzv. „nepřímou“ rekultivací, kdy byly upravené povrchy výsypek překrývány vrstvou zachráněné ornice skrývané v předpolí lomů. V několika případech se dokonce zkoušela dvojitá nepřímá rekultivace, kdy byly uměle napodobovány všechny tři základní horizonty přirozených zemědělských orných půd, tj. ornice, podorničí a půdotvorný substrát. Na upravený povrch výsypky, kam byly báňskou technologií uloženy zeminy, které dle klasifikace vhodnosti k rekultivaci byly vhodné jako půdotvorný substrát (zejména spraše a sprašové hlíny) se v rámci technické rekultivace nejprve navezla a rozhrnula půl metrová vrstva podorničí a teprve na ní ca 30 cm vrstva ornice.
V některých případech byly do podorničí používány i zeminy se specifickými vlastnostmi, např. s vysokou schopností sorpce, jako jsou bentonity (např. výsypka Svoboda v Braňanech u Mostu). Tím se uměle vytvářel předpoklad vyšší schopnosti tvořících se půd udržet si živiny z aplikovaných hnojiv a bránit tak jejich neúčelnému vyplavování. Tento způsob zemědělských rekultivací se v 70. a 80. letech minulého století stal zcela dominantním. Je zcela zřejmé, že nepřímá rekultivace je ekonomicky náročnější než rekultivace přímá. Již jen potřeba skrývat ornici, zajistit její dočasné deponování tak, aby nedocházelo k její degradaci a pak její opětovné rozhrnutí na povrchu výsypek, které musely navíc být předem technicky urovnány pro budoucí zemědělské využití, představuje jednoznačně vyšší náklady než případná přímá rekultivace.
Současně je ale také zřejmé, že dobře provedená nepřímá rekultivace umožní prakticky po několika málo letech zemědělsky využívat dotčené rekultivované pozemky. Pokud by se tedy do celkové ekonomické bilance nepřímé zemědělské rekultivace započítaly i výnosy zemědělských plodin za několik desítek, či stovek let, než by obdobné výnosy začaly poskytovat pozemky rekultivované přímou rekultivací, tak by hodnocení efektu těchto dvou způsobů byl odlišný. Bohužel od změny ekonomických a politických poměrů v 90. letech minulého století dostalo přednost ekonomické hodnocení založené na krátkodobých nákladech a výnosech.
Vývoj v čase ale doznaly i přímé lesnické rekultivace. Jak je uvedeno výše, tak v počáteční fázi moderních rekultivací byly nejčastěji vysazovány monokultury pionýrských, rychle rostoucích dřevin, které měly primárně za cíl ozelenit výsypky a zabránit jejich vysoké prašnosti. Proto byly využívány nejčastěji různé topoly jak domácí, tak kříženci nepůvodních druhů (kříženci domácích topolů osika, či topol černý a severoamerických hybridních topolů – např. topol kanadský Populus x canadensis). Právě využití různých kultivarů topolů na výsypkách v severozápadních Čechách je jedním z důvodů velkého rozšíření nepůvodních hybridních topolů v celém tehdejším Československu.
Od šedesátých let se začalo prosazovat do rekultivační praxe používání širšího spektra přípravných dřevin. Pro rekultivace byl používán lesnický koncept tzv. „Vorwaldu“, tj. přípravných lesů na celé jedno obmýtí (ca 70 let) s následnou výsadbou cílových dřevin dle lesnické nomenklatury. A i tato koncepce se vyvíjela v čase. Nejprve byly vysazovány větší skupiny pomocných dřevin, jako topol osika, bříza, javor či jasan. Vznikaly tak skupinově smíšené lesy, šlo o skupiny tří, čtyř druhů stromů v rozsahu několika stovek čtverečních metrů, které se nepravidelně střídaly. Plánovalo se, že tyto přípravné porosty budou mít jediný úkol – zahájit půdotvorné procesy a zpřístupnit živiny obsažené v minerálech výsypkových substrátů a vytvořit ve vznikající půdě i potřebný obsah organické hmoty – humusu, což by umožnilo budoucí výsadbu náročnějších cílových dřevin.
V sedmdesátých letech se místo skupinového střídání dřevin začalo prosazovat střídání po řadách, kdy se různé druhy pomocných a přípravných dřevin střídaly po řadách. Většinou tak stále šlo o střídání čtyř, pěti druhů dřevin vytipovaných projektem dle místních podmínek. Po ca 70 letech by podle tehdejších odhadů bylo možné nahradit tyto specifické lesy běžnými smíšenými lesy dubohabrového typu, který odpovídá nejčastějšímu přirozenému fytocenologickému typu lesů Severozápadních Čech.
Postupně se v praxi zjistilo, jak které skupiny dřevin reagují na různé typy výsypkových zemin. V průběhu osmdesátých let začali rekultivační odborníci modifikovat systém „Vorwaldu“ do smíšeného lesa, ve kterém byly vysazovány pomocné i cílové dřeviny najednou. Hledal se optimální poměr přípravných a cílových dřevin. Využívaly se i přípravné a pomocné dřeviny, které se v klasickém lesním hospodářství nepoužívaly. Příkladem je využití vlhkomilné olše i na suchých výsypkách.
Olše je strom, který obohacuje půdu o dusík, který ze vzduchu váží symbiotické bakterie na jejich kořenech a tak jej fixují v organické hmotě. A protože výsypkové substráty mají vždy výrazný nedostatek dusíku, tak kořeny olše i po jejím dřívějším odumírání (díky nevhodnosti výsypkových stanovišť) byly vždy obohacujícím prvkem půdotvorného procesu. Takto vysazované rekultivační lesy jsou dnes k vidění např. na svazích Střimické výsypky nad mosteckým jezerem, kde vedle pomocných a přípravných dřevin typu osika, jíva, olše, bříza, jasan a další jsou dnes v porostu vidět i duby, javory, lípy a habry, které se postupně ve směsi prosazují na úkor z počátku úspěšnějších pomocných a přípravných dřevin.
Tato postupná přirozená změna skladby navíc přispívá i k potlačení jednoho negativa, které je rekultivačním lesům neustále vyčítáno. Jde o vysazování stromů do řad, které jsou považovány za nepřírodní antropogenní prvek zcela narušující přirozený „chaos“ přírodních stanovišť. V osmdesátých a devadesátých letech se jen na výsypkách Severočeského hnědouhelného revíru vysazovalo několik milionů stromů ročně. Vzhledem k faktu, že byly vysazovány přímo do výsypkového substrátu (jde tedy o tzv. „přímou rekultivaci“), který neobsahuje prakticky žádnou organickou hmotu a jen minimum volných a rostlinám přístupných živin, musejí být v prvních letech intenzivně obhospodařovány.
Je třeba jim dodávat živiny v podobě hnojiv, je třeba je chránit jak před buření, tak před okusem zvěří. A zajistit takovéto práce v takovém rozsahu bez možnosti používat mechanizaci není reálné. Negativa výsadby v řadách se minimalizovaly tím, že řady se nikdy nedělaly tak dlouhé, aby z jednoho okraje porostu vedly až ke druhému. Vždy byly několikrát zalomené. Navíc využití většího množství druhů vysazovaných stromů a jejich střídání nejen po řadách, ale i přímo v řadě, vedlo díky různé rychlosti růstu přípravných a cílových dřevin k optickému porušování efektu řadové výsadby. Následná lesnická péče o takto založené kultury může tento negativní efekt dále minimalizovat (postupným kácením přípravných a pomocných dřevin v rámci plánovaných probírek dle lesního hospodářského plánu).
Více než sedmdesátiletá tradice „České rekultivační školy“ vedla k tomu, že v zalesňování výsypek se prosadila přímá rekultivace, zatímco u zemědělských rekultivací jednoznačně dominuje nepřímá rekultivace s využitím skrývané a zachraňované ornice. Hlavním cílem rekultivací vždy bylo a je navracet devastované plochy co nejrychleji zpět do kulturní krajiny, tedy do krajiny sloužící bezprostředně jejím obyvatelům k hospodaření, a to nejen zemědělskému a lesnickému, ale i k rekreaci, odpočinku a obecně k rozvoji společnosti. Tak, jak byla krajina severozápadních let po stovky let dříve kultivována našimi předky, máme jistě povinnost v kultivaci krajiny pokračovat a umožnit její stejné využití i našim potomkům.