Již před časem se Tema zabývala otázkou dostatku či nedostatku vody v podkrušnohorské pánvi. V tehdejším článku, který se zabýval problematikou hospodaření s vodou v našem kraji před zahájením industrializace a v současnosti, jsem poukazoval na výsledky tzv. „holistického“ přístupu k tomuto problému. Podle něj, vše souvisí nejen s hospodařením s vodou, ale zejména s komplexním hospodařením s energií. Snižování výměry lesů, vysoušení bažin a říčních niv, spolu s růstem měst, továren a otevřených lomů vedou ke stále deficitnějšímu hospodaření krajiny s vodou. Voda z krajiny odtéká do řek, snižuje se výpar, otevírá se cyklus vody v přírodě – namísto častých srážek, které se vsakují do půdy nebo odpařují pomocí rostlin se dostavují stále častěji dlouhodobá sucha, střídaná občasnými přívalovými dešti. Většina vody odteče do řek, místo aby se vypařila a tím přetvořila tepelnou a světelnou energii slunce do vodní páry, se kterou pak může dál krajina a příroda vůbec pracovat – předávat energii pomocí větru jinam, a tak ji využít daleko efektivněji než k jevu, který jsme si my lidé nazvali „globální oteplování“.
Jedním z nejdůležitějších hráčů na poli hospodaření s vodou i sluneční energií jsou zemědělci. Kdo jiný by měl mít již ve svém vlastním zájmu důvod starat se velmi pečlivě o schopnost krajiny zasakovat a udržovat vodu v krajině. Od okamžiku, kdy lidé zjistili výhody zemědělství oproti nomádskému způsobu hledání obživy, hledalo lidstvo i odpověď na otázku, jak vypěstovat co nejvíce produkce z jednotky plochy.
Relativně záhy totiž zjistili, že pěstování stejné plodiny na stejném místě po delší čas vede ke snižování výnosu. Řešením bylo nejprve časté stěhování se lidských společenství z místa na místo, později rotace polností a jejich střídání s různě dlouhým úhorem až nakonec vynález tzv. „Norfolkského osevního postupu“, tedy střídání jarních obilnin s ozimými, pícninami a okopaninami. Tento princip zůstává obecně platným i v současnosti, byť již zdaleka ne v tak jednoduchém sortimentu plodin, jako tomu bylo v minulosti (jetel, ozim, okopanina, jařina). Nicméně střídání hluboko kořenících plodin s mělce kořenícími, širokolistých s úzkolistými, náročnými na dusíkaté hnojení s méně náročnými, těch, které po sobě zanechávají v půdě organickou hmotu s těmi, které ji umí využít, by mělo být základem zemědělství, toho „pravého selského myšlení“, kdy otec dělá vše proto, aby svému synu předal „grunt“ v lepším stavu, než jej dostal od děda.
Poslední dobou však i do tradiční „sedlačiny“ vstupuje moderní doba, doba tržního hospodářství, čas podřízený co nejrychlejšímu zisku. Jen tak se může stát, že řepka opanuje pole častěji než jednou za čtyři roky, jak by plynulo ze schématu norfolkského osevního postupu, že se širokořádkové plodiny jako slunečnice a kukuřice budou pěstovat i na nevhodných svazích a v řádcích kolmo po svahu, které se sice snadněji obhospodařují, ale také daleko více podléhají erozi… Organické hnojení i klasické „selské“ postupy obhospodařování půdy se obětují honbě za okamžitým ziskem.
A když se příroda vzbouří a přinese sucho nebo přívalové deště? Nic se neděje, vždyť jsme pojištěni! Pojišťovny, stát nebo EU to doplatí.
Je jistě správné, že tato poslední možnost existuje. Konkrétní zemědělec na konkrétním poli takové sucho, jako bylo letos, nezpůsobí a neměl by za něj být trestán. Jenže za to konkrétní letošní sucho, stejně jako za povodně v roce 2002 můžeme nejspíš my všichni, a správci naší krajiny, tedy zemědělci, lesníci, ale i horníci a jejich rekultivační specialisté, ze všech nejvíce. Oni by měli stát v první linii boje za zachování vody v naší krajině, ne stavbou velkých přehrad, ale vytvářením podmínek, aby voda zůstala tam, kde naprší, aby se vsákla nebo odpařila – ne, aby odtekla bez užitku do řek a dalekých moří. Pokud by sloužilo toto odškodnění, o které nyní zemědělci žádají, k takovému účelu, bude to velmi dobrá investice, pokud ale poslouží opět jen k zacelení děr v rozpočtu, tak to bude další z řady promarněných příležitostí.
Takových, jakou je dosud stále chybějící podrobná a komplexní studie vhodného umístění jezera ve zbytkové jámě lomu Československé armády a na ni navazující rekultivační úpravy meandrů dolních toků krušnohorských potoků.
Jan Sixta, RC Most